Vyprávění maminky dvojčat Veroniky

Čtvrtý měsíc za námi a já se rozhodla postavit proti největšímu nepříteli, zrcadlu. Začínám sčítat škody a zejména pak strie.

Děti už váží 5 kilo a tak se v autosedačkách pěkně pronesou, proto apeluji na všechny řidiče, aby na přechodu pro chodce zastavili ženám, co mají v ruce autosedačku, natož pak dvě.

Druhý měsíc za námi a já mám pocit, že jsme neřešili nic jiného než prdíky. Na prdíky trpí zejména kluci. Ale kdepak. U nás potrápily hlavně Viktorku. Zpozorovala jsem, že pláč je u nich je celkem specifický a zní trochu jinak.

Z porodnice jsem se už těšila domů, ale pak jsem si najednou uvědomila, že tam nebudu mít to kouzelné tlačítko, kterým si přivolám sestřičku na pomoc (i když jsem ho celkem využila asi tak dvakrát).

A je to tady!!! Den D!!! Koncem těhotenství jsem řešila, zda poznám, jestli rodím nebo to jsou poslíčci. Jako prvorodička jsem se bála, že nedojedu včas do porodnice nebo „nedej bože“ porodím doma.

Třetí trimestr bývá ze všech nejhorších a to proto, aby Vám porod nepřipadal tak strašný. Musím říct, že já už se na porod vyloženě těšila a také se pravděpodobně těšily i děti, protože z toho malého 1+kk vyšly o měsíc dříve.

Říká se, že druhý trimestr patří k nejkrásnějšímu období v těhotenství. V mém případě tomu musím dát za pravdu. Na přelomu prvního a druhého trimestru jsme již zprávu o tom, že čekáme dvojčátka, poslali do světa.

První trimestr byl jako jeden velký večírek. Znáte to, celou noc popíjíte s přáteli a ráno se probudíte s velkou kocovinou.

Jednoho dne jsme se s manželem shodli, že nastal čas založit rodinu a rozšířit náš byt o dalšího člena. To jsme ještě netušili, že cesta k vytouženému miminku nebude tak jednoduchá.